Jak mi poradkyně při kojení pomohla objevit kouzlo a krásu kojení - skutečný příběh

03.04.2014 21:23

Když jsem čekala svého syna Petříčka (nyní mu jsou 2 roky), měla jsem různorodé pocity týkající se kojení. Věděla jsem, že ho chci kojit minimálně do jeho prvních narozenin a za tím účelem jsem si studovala různé materiály, abych tento úkol zvládla. Měla jsem obavy, zda se mi kojení bude dařit, zda to budu umět a budu mít dostatek mléka. Z mého okolí totiž různé maminky kojily s nevalným úspěchem, protože záhy buď úplně „přišly o mléko“ nebo mléka postupně ubývalo, tak začaly dokrmovat umělým mlékem z lahve, až umělé mléko nakonec zcela nahradilo kojení apod. Toto povědomí získané od ostatních lidí mě utvrzovalo v přesvědčení, že kojení je určitě hodně náročné a složité a že se mi možná ani nepovede kojit do jednoho roku, jak jsem měla v úmyslu. Navíc jsem se dočetla, že zejména po císařském řezu (což byl můj případ) je kojení obzvlášť svízelné…
Avšak když se narodil Petříček, všechno bylo jinak. Naštěstí. Přestože byl narozen plánovanou sekcí, přestože po porodu ani později se nekonal žádný kontakt kůže na kůži a nebyl přiložen k prsu dříve jak za dvě hodiny po narození, rozběhla se laktace velice brzy a Petříček se i přes tyto počáteční „prohřešky“ přisával dobře. Petříček kojení opravdu miloval, každý problém nebo pláč řešil přisátím k prsu. Dokázal u prsa trávit a pospávat celé hodiny. Uspával se u prsa, po probuzení hledal prso, kojení byl jeho svět. I když jsem se mu snažila nabízet dudlík, on ho nikdy neakceptoval. Stejně tak nikdy neakceptoval lahev se savičkou, nikdy se nenaučil pít přes savičku (a to ani vodu, čaj či jiné tekutiny). Mně se nelíbilo, že si ze mě udělal živý dudlík, že beze mě není schopen usnout, později jsem také želela, že není schopen pít z lahve a vypít i něco jiného než mateřské mléko (třeba mlíčko s kaší na noc apod.). Vadilo mi, že se dožaduje prsa několikrát za noc, i když už pak nebyl novorozenec. Přestože Petříček trávil u prsa téměř celý den, přibližně od 4. měsíce přestal přibývat na váze. Na doporučení dětské lékařky jsem tedy začala přikrmovat klasickými dětskými příkrmy. Od jeho půl roku jsem pak nastartovala masivní přikrmování, protože tak jsem byla instruována a tak jsem se to všude v příručkách pro nezkušené rodiče dočítala. Že by dítě mělo dopoledne dostat ovoce, na oběd maso-zeleninu, odpoledne ovoce nebo jogurt a večer kaši. Tak jsem Petříčkovi zavedla tento striktní režim, protože jsem měla za to, že takto to musí být, že přes to prostě nejede vlak. Nedošlo mi, že takovým bohatým jídelníčkem de facto nahrazuji kojení. Vůbec mě nenapadlo, že když dítěti něco z toho nechutná, že to můžu jednoduše vynechat a zůstat u kojení nebo že mu můžu dát cokoli jiného (například, že nemusí mít striktně na večeři kaši nebo na svačinu jogurt). Petříčkovi jídlo nechutnalo, s velkými obtížemi jsem do něj ládovala ať už doma vařené nebo kupované porcičky. Jeho váha se nezlepšovala a já jsem byla zoufalá, že tak špatně jí, že odmítá jíst. Používala jsem všelijaké triky a zabavovala ho u jídla, jen aby jedl. Věděla jsem tehdy, že Petříček se chce kojit, ale já jsem si myslela, že když má osm, deset nebo dvanáct měsíců, tak je přece už velký na to, aby se jen kojil. Také jsem se domnívala, že když se napije mého mléka, tak už pak nebude mít hlad a chuť na normální jídlo, takže jsem mu vždycky jako první nabízela (resp. spíš nutila) příkrm a teprve až pak kojení. Také od svého nejbližšího okolí jsem dostávala rady typu: „Tak ho tolik nekoj, pak ti více sní“ nebo „To se nedivím, že ti nic nejí, když se zaplácne mlíkem“ a další. Dnes mě zpětně velice mrzí, že jsem Petříčkovi tak moc nutila normální jídlo a nedopřála mu kojení podle libosti a neomezené množství mateřského mlíčka. Já jsem mu vlastně kojení záměrně omezovala (v domnění, že je to pro jeho dobro, aby se naučil normálně jíst, aby celkově víc snědl) a nechápala jsem, jak moc tím strádá. Přitom většina příkrmů, které jsem mu nabízela, zdaleka nebyly tak kalorické a, co se týká obsahu živin, tak hodnotné a všestranné jako je mateřské mléko. U dalšího dítěte už se takové hrozné chyby nikdy nechci dopustit!

Petříček se trápil s jídlem, jedl velmi málo a přitom mně pomalu začalo ubývat mléka. Na to samozřejmě mé tělo zareagovalo změnou hladiny hormonů a já jsem znova otěhotněla (Petříčkovi bylo 10 měsíců). Přibližně ve třetím měsíci mého nového těhotenství začalo mléka najednou ještě více ubývat a téměř ze dne na den nebylo nic. Petříček se už mezitím naučil jíst řadu jídel (i když jeho jezení není a nikdy nebylo moc valné), ale stále chodil k prsu, stále se chtěl kojit. Já jsem věděla, že už mu nic neteče, protože nepolykal, jen čas od času spolknul nahromaděné sliny, ale bylo úplně jasné, že nepije, že nemá co pít. I přes tuto skutečnost se Petříček celé mé těhotenství přisával k prsu ještě častěji než dřív, třeba i několikrát během půlhodiny, podumlal si, uklidnil se, odpočinul si nebo se uspal, trávil u prsa opravdu hodiny denně. Právě v tomto období jsem slyšela odevšad doporučení, abych Petříčka odstavila, že teď je ideální příležitost, když mu stejně z prsa nic neteče; mé okolí mě také strašilo tím, jaká svízelná situace nastane, až se narodí nové miminko a já budu muset kojit dvě děti, jak to pak budu zvládat. Přes to všechno jsem Petříčka neodstavila, on to prostě nedovolil a já jsem neměla to srdce mu kojení razantním způsobem zatrhnout nebo ho to nějak systematicky odnaučovat.
Když se mu narodila sestřička (Terezka má nyní 7,5 měsíců), Petříček s nadšením objevil, že z prsu opět něco teče a jeho kojení vesele pokračovalo dál. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že Petříček ukrajuje Terezce z tohoto krajíce velkou porci, že jí kolikrát vypije prso, které bylo připraveno pro ni, a stále jsem si lámala hlavu nad tím, jak Petříčka odstavím. Původně jsem plánovala kojit ho do jednoho roku a jemu už šlo na rok druhý a tím, jak byl svědkem kojení Terezky několikrát denně a tudíž se také dožadoval prsa, začalo se jeho odstavení jevit jako neřešitelné a v nejbližší době nereálné.

Po zkušenostech s Petříčkem jsem si při novém těhotenství říkala, že u dalšího dítěte už nebudu tak hloupá a nedopustím, aby si ze mě dítko udělalo živý dudlík, aby mi celé hodiny ve dne v noci pospávalo u prsa, a já jsem nemohla nic jiného dělat než kojit. A zejména jsem chtěla docílit, aby nové miminko bylo schopno akceptovat i lahev a jiné mléko než mateřské, abych mu mohla na noc dát umělé mléko a kaši, aby co nejdéle spalo. Když se Terezka narodila, hned po šestinedělí jsem ji začala „učit“ pít z lahve (jednou denně, vždy pozdě večer jsem jí nabídla lahev s umělým mlékem) a Terezka tuto proměnu zpočátku dobře snášela, zdálo se, že jí umělé mléko nevadí a z prsu sát umí, tak to už přece nezapomene, když se jednou denně napije i z lahve… Taktéž se rychle naučila uklidňovat a uspávat dudlíkem. Zdála se být dokonale hodné, téměř vzorové miminko. Krásně pila, v noci spala a k mé radosti dobře přibývala na váze. Ovšem problémy, které jsem si výše popsanými kroky přivodila, na sebe nenechaly dlouho čekat a Terezka brzy přestala být oním vzorovým miminkem…

Když byly Terezce asi tři a půl měsíce, více sledovala a zajímala se o své okolí a nechala se stále častěji rozptýlit děním okolo sebe i při kojení. Zejména ji vyrušoval starší bratříček, který při našem kojení vesele skotačil kolem nás, dělal hluk a všelijaké vylomeniny. Délka kojení se tak zkracovala a Terezka opouštěla prso ne zcela napitá, prso zůstávalo z poloviny plné. Postupně jsem si ale uvědomila, že Terezka se chová stejně i v případě, kdy jsme při kojení samy a nikdo ani nic nás nevyrušuje. Místo aby se soustředila na sání, z ničeho nic se pustila a rozhlížela se po zdech, po předmětech v místnosti atd. Postupně začala být u pití více a více nervózní, pila velice zbrkle a stále kratší dobu, při každém kojení se několikrát pustila a zase přisála, aby se nakonec s pláčem či vřískotem úplně odpojila. Každé kojení končilo nelibostí a její nespokojeností. Domnívala jsem se, že ji bolí břicho, snažila jsem se ji nechat odříhnout a přimět, abychom v kojení pokračovaly, ale nešlo to. Začaly nastávat situace, kdy v domnění, že se chce kojit, jsem ji přiložila k prsu, ona si chytla bradavku, udělala dva tři sací pohyby, ale okamžitě se vztekle a s pláčem odvrátila, už se mi nepodařilo ji přiložit zpátky. Nechápala jsem. V jednu chvíli se zdálo, že jí snad vadí rýma, ale tento neuspokojivý stav pokračoval i po skončení rýmy. Nastávaly delší a delší prodlevy mezi kojením, kdy ona se vždycky jen přisála, a po několika sekundách s vřískotem odtáhla. V tu dobu jsem jí začala nabízet lahev i přes den, někdy se trochu napila, ale pak se odvrátila i od lahve a plakala. Zkoušela jsem dávat do lahve mateřské mléko, umělé mléko i obyčejné kravské mléko. Všechno špatně. Uklidnila se nakonec dudlíkem. Nastal šílený maraton, kdy jsem absolutně nechápala, co vlastně chce a proč to či ono odmítá. Zoufale jsem jí nabízela prso a střídala to s lahví, a když opakovaně nechtěla ani jedno z toho, uklidnila se pouze dudlíkem, ale zůstala nenapitá. A tak to bylo pořád dokola – prso, lahev, dudlík – lahev, prso, dudlík… Někdy proběhly celé dny, kdy se pořádně nenapila, z každého kojení se stal horor a utrpení, kdy jsem s hrůzou čekala, co zase bude vyvádět a modlila se, aby zůstala alespoň chvilku přisátá a napila se. Bohužel Terezka se dopracovala do stavu, kdy pila z prsu pokojně jen ve spánku nebo v noci. V bdělém stavu byla totálně rozpolcená, působila dojmem, že neví, co chce. Stále více plakala, byla rozmrzelá a nespokojená, kolikrát už ani dudlík nezabíral. Samozřejmě tyto okolnosti vedly k tomu, že začala neprospívat, přibírala pomalu a v určitých chvílích dokonce i zhubla. Mně začala rapidně klesat tvorba mléka (naštěstí se určitá hladina udržovala díky Petříčkovi, který se stále s oblibou kojil). Tento neutěšený stav vyvrcholil přibližně v jejím pátém měsíci věku, kdy jsme dokonce skončily v nemocnici, kde chudáček Terezka musela absolvovat řadu vyšetření, jejichž výsledky ale byly naštěstí všechny v pořádku. Avšak ani naše dětská lékařka ani lékaři v nemocnici nám neporadili, co máme dělat, a neřekli nám, proč Terezka tak špatně pije. Bylo mi doporučeno začít přikrmovat, jenže Terezka jídlo nechtěla, takže co počít? Zkoušela jsem podávat železo a vitamíny skupiny B, abych Terezce podpořila chuť k jídlu, dávala jí kapičky proti bolestem bříška, ale nic z toho nebylo to pravé. Hledala jsem všude možně na internetu, abych se dočetla nějakou radu nebo podobné zkušenosti maminek. Dokonce jsem naši situaci konzultovala s místní laktační poradkyní, ale žádná pomoc.

Až jsem jednoho dne objevila webové stránky paní Pavlíny Kallusové, poradkyně při kojení dětí slovenského sdružení na podporu kojení MAMILA o.z. Dychtivě a téměř jedním dechem jsem četla články a informace, které na nich paní Kallusová prezentuje, a pomalu mi začínalo docházet, co se vlastně stalo, a zároveň mi začala svítat naděje, že možná existuje řešení pro náš problém. Věřím, že to skutečně nebyla náhoda, že jsem se dostala právě tam, zřejmě to tak vyšší vedení zařídilo, že jsem si musela projít touto strastiplnou cestou a najít pomoc právě u paní Kallusové, která mi vskutku otevřela oči a pomohla nejen vyřešit problém s Terezčiným kojením, ale odhalila mi úplně nový rozměr kojení a vůbec celého mateřství.
Když jsme se s paní Kallusovou poprvé kontaktovaly, popsala jsem jí celou naši situaci a dozvěděla se krutou realitu – TEREZKA BOJKOTUJE KOJENÍ! Proto je tak rozpolcená, proto se na chvilku přisaje k prsu a vzápětí se odpojí, pláče, má sice hlad, ale nenapije se. Není divu, že byla zmatená a rozpolcená, když dostávala v jedné sérii prso – dudlík – lahev, přičemž z každého teče mlíčko jinak respektive z něčeho neteče vůbec. Zásadní chyba byla, že jsem Terezce dávala dudlík a že jsem omezovala noční kojení a nahrazovala ho lahví (s cílem aby Terezka v noci spala). Absence nočního kojení (nebo jeho omezení) vedla k podstatnému snížení tvorby mléka, mléko pak neteklo tak dobře a rychle, na což Terezka samozřejmě reagovala s nelibostí a odtahovala se. Z celého dosavadního mateřství jsem nezažila nic, co by bylo pro matku více frustrující a bolestné zároveň – když její dítě odmítá mateřské mléko, když odmítá být u prsu, které je přitom pro něj od přírody nejbezpečnější a nejpříjemnější místo.

Na doporučení paní Kallusové jsem ze dne na den zcela a nekompromisně zrušila dudlík a podávání mléka z lahve. Bylo mi doporučeno podstatně zvýšit tvorbu mléka (a to jak pomocí bylin Pískavice řecké seno a Benedikt lékařský, tak pomocí chemické látky Domperidon obsažené v léku Motilium). Taktéž se od té doby při každém kojení ujišťuji, že je Terezka správně přisátá (správné asymetrické přisátí). Také jsem začala používat metodu stlačování prsu v průběhu kojení (jakoby odstříkávám mlíčko Terezce do pusy v době, kdy je přisátá). To je velmi užitečné, protože stlačování zrychluje tok mléka a spouštěcí reflex se dostavuje dříve a častěji. Okamžitý, větší a rychlejší tok mléka pomáhá překonat Terezčinu netrpělivost, takže u prsa ochotněji zůstane. Zdá se to jen pár maličkostí, ale výsledek ohromný! Terezka zareagovala okamžitě, začala pít s větší chutí a při každém jednotlivém kojení vypije více. Větší přísun mléka zajišťuje její celkovou spokojenost a zpětně pak větší chuť se zase přisát příště.

Až s Terezčiným bojkotem jsem si uvědomila, že kojení se neřídí stejnými pravidly a stejným režimem jako krmení umělým mlékem. Možná že děti na umělém mléku prospí celou noc. To ale neplatí pro kojené děti, ty se v noci mnohokrát budí, protože tak to zařídila příroda, aby mateřské mléko bylo dobře stravitelné a dítě bylo brzy připraveno na jeho další příjem. Díky častému přisávání (i v noci) zajišťuje miminko své mamince udržování laktace, takže naopak vůbec není žádoucí, aby kojené dítě celou noc prospalo.
Vůbec nelituji, že jsme zrušili dudlík, nikomu z nás nechybí. Existují totiž i jiné, mnohem lepší a kontaktnější metody utišení nebo uspání dítěte. Naprosto nejpřirozenější je uklidňování a uspávání u prsa. Kromě toho já používám také pohupování nebo tancování s dítětem v náručí v peřince za doprovodného vyprávění příběhů nebo říkání libozvučných básniček a říkanek. Také jsem začala nosit Terezku v ergonomickém nosítku Bondolino a často tak v některých dnech úplně vynecháme vožení v kočárku. V nosítku Terezka nikdy nepláče, takže v něm ani nemůže vzniknout potřeba dudlíku, jako tomu bylo v kočárku. A pokud už jdeme na procházku s kočárkem a Terezka se jeví nespokojeně nebo začne poplakávat, jednoduše zastavím a nakojím.
To nejpodstatnější, co jsem musela udělat, abychom překonaly Terezčin bojkot, bylo změnit mé myšlení a začít nahlížet na kojení jinak. Už při Petříčkovi jsem chápala, že kojení není pouhé krmení mateřským mlékem, že pro dítě znamená mnohem více. Ale mně takový přístup u Petříčka spíše zatěžoval; jak jsem již psala, nebyla jsem ráda, že byl u prsu celý den a tak jsem se snažila vyhnout tomu, aby si ze mě i další dítě udělalo živý dudlík. To byl špatný přístup, musela jsem znova připustit, že u prsa se dítě od přírody cítí v bezpečí, že si u prsa řeší spoustu jiných problémů a potřeb než jenom hlad nebo žízeň. To ostatně dokázal Petříček v době mého těhotenství, kdy jsem neměla žádné mléko a on se přesto přisával. U Terezky jsem tento koloběh potlačila a zavinila jsem, že u ní vymizel přirozený a normální vztah k prsu. Začala jsem Terezku „učit být u prsu“, uvědomit si, že se nemusí jen zbrkle napít, aby zahnala ten největší hlad a žízeň, ale že prso je tady na vyřešení veškerých problémů – na hlad, na žízeň, na uklidnění, na uspání, jako pohlazení když se bouchne nebo jí rostou zoubky, jako prostředek k uspořádání myšlenek a zážitků z prožitého dne, jako symbol mateřské lásky a maminčiny blízkosti. O to všechno se Terezka svým bojkotem okrádá (bohužel mou vinou) a já ji nyní k tomu všemu musím zase přivést zpátky. Takže to, co mi dříve vadilo u Petříčka, naopak u Terezky vyhledávám a o to více si těch chvil vážím. Už mi nevadí držet si Terezku u prsu v době, kdy ona spí a jen si podudlává, už mi nevadí noční vstávání kvůli kojení, naopak se na něj těším a sama si Terezku lehce vzbudím, abych si ji k sobě přivinula a ona se přisála. Přestože Terezka v ty okamžiky třeba moc nevypije, jsme obě spokojené, užíváme si vzájemné blízkosti a je nám spolu dobře.

Dnes ke kojení přistupuji úplně jinak, uvědomuji si, že kojení je vlastně způsob péče o dítě a já jsem šťastná, že můžu o své obě děti pečovat právě tak, že je kojím. Naprosto zlomový vliv na mě mělo přečtení článku „Dlouhodobé kojení a přirozené odstavení“ (autor Viera Červená), který jsem našla na webových stránkách paní Kallusové a také na webu Mamila.sk. Na některé pasáže textu jsem pro slzy neviděla, jak jsem byla dojatá, a uvědomila jsem si, jak hluboce jsem ublížila Petříčkovi, když jsem mu kojení odpírala. Dnes kojím nejen Terezku ale i dvouletého Petříčka s mnohem větší láskou a pochopením. Jestli jsem si dříve dělala starosti, jak Petříčka odstavit, teď už vím, že to nebudu řešit, počkám, až se přirozeně odstaví sám. A u Terezky taktéž.

Samotné kojení Terezky není ještě zdaleka ideální, jsou období, kdy už se všechno jeví relativně pořádku, Terezka pije a přibírá na váze, a pak se z ničeho nic na nějakou dobu zase vrátí rozmrzelost a odmítání. Terezka mě vskutku učí velké trpělivosti a umění se radovat z každé maličkosti, která se nám povede – například to, že jsme od zahájení bojkotu již několikrát kojili v obchodě za přítomnosti cizích lidí nebo v přírodě na procházce.

Edita P. březen 2014

Zpět