Role matky

07.11.2013 10:30

Je až neuvěřitelné, jak moc se nedá na roli matky připravit. Přece mám kolem sebe děti, mají je moje sestry, kamarádi i známí. Oni ovšem mají „smrady“, jinými slovy děti, které rudnou vzteky, když jim není dovoleno, co si zrovna usmyslí, křičí, jsou neodbytné, člověk jim neustále musí věnovat pozornost, rodiče zásadně neposlouchají a každou chvíli jsou od něčeho ušpiněné. To mně se teda stát nemůže! Moje miminko bude hodné, plakat bude jen, když bude mít hlad nebo bude chtít přebalit. Bude spinkat doma, i venku v kočárku a já si budu vlastně dělat cokoliv, co budu chtít, tak jako doposud. Jo a až vyroste, bude poslušné a čisťounké.

Čtvrtek odpoledne. A je to tady… Jak, že to na tom kurzu říkala? Dokud vás bolesti nechají spát, tak to ještě není porod, to se k němu jen chystá, takže šup, udělejte si předporodní svařák a běžte spát, ať načerpáte sílu na ten výkon, protože nevíte, jestli budete rodit čtyři hodiny nebo dva dny. Nepochybujte, že si sáhnete na dno, ale poslouchejte svoje tělo, ono vám poví, co potřebujete.

No tak svařák už se mi jaksi dělat nechce a jdu rovnou spát. Jenže co když mě „to“ budí každých 3, 7, 20, 3, 5 minut? Jsem unavená jako kočka po nočním lovu. Nejraděj bych prospala i ten porod, ale kolem šesté hodiny večer, mě už bolesti nenechávají na pochybách, že se Adámek rozhodl přijít na svět. Zatímco se svíjím opřená o zeď v kuchyni, můj milovaný muž mi dle instrukcí z kurzu nabízí hrníček svařeného vína se spoustou sacharidových dobrot. Místo na povrch se deroucího „strč si to do prdele“, což ještě zvládnu polknout, zahlásím „myslím, že už budu rodit, měli bychom jet“.

Ještě nikdy netrvalo těch pár minut od našeho domu do města tak pekelně dlouho. Že jsem už v autě křičela, že rodím a byla otevřená odhadem na čtyři centimetry, to by se asi ještě pochopit dalo. Ale proč jsem se najednou napřímila, zazvonila na ambulanci a po příchodu sestry poměrně klidně oznámila „Dobrý večer, pravděpodobně za chvíli porodím“, mi doteď není jasné. Sbírat okurky jsem tam zjevně nepřijela.

Sakra tohle asi fakt nepřežiju, ještě pár minut mě nechají sedět na tom blbým monitoru a asi si vytrhám vlasy! Nikde nikdo, nikoho tu nezajímá, že už tu sedím přes dvacet minut a sotva to rozdýchávám. Kde je doprčic ta asistentka??? Opět se přihlásila jedna vzpomínka na kurz „jakmile jdou ženy tónem do výšek, pak je porodním asistentkám jasné, že rodí“. Hm… „Á Á ÁÁÁÁÁÁÁÁ,“ zakřičela jsem co nejvyšším tónem a hle, najednou se tu zjevila.  „Ano, ano, už vás odpojím a můžete se jít uvolnit s mužem na balon do sprchy.“

Adámek přišel na svět 28. 2. 2013 ve 21.45. Neplakal, jen se svíjel jako malé klubíčko na mém velkém břichu. Koukala jsem na něj a…  nevěřila, že je to moje dítě!  Přece jsem jen dvakrát zatlačila, tak to není možné, aby to už to byl on, to je určitě omyl. On je určitě ještě vevnitř. Ale proč by mi dávali cizí dítě na břicho? Než jsem se stihla vzpamatovat a sáhnout si na něj, sebrali mi ho. Kontrolovali, vážili a zabalili do zavinovačky. Prý aby mu nebyla zima. Po čase jsem pochopila, že neexistuje větší hloupost. Dítěti na matčině kůži je tisíckrát líp než v nějaké zavinovačce. A matka díky kontaktu kůže na kůži může produkovat víc hormonů lásky a víc mléka (nebo kolostra), než když je od ní dítě „odtrženo“. Jenže pozdě bycha honit. Vědět to dřív, určitě bych si Nemocnici Milosrdných bratří pro porod nevybrala.

„Vám se špatně dýchá? No tak to ne, maminko, to si raděj odpočiňte, my vám Adámka dovezeme ráno na kojení, přes noc spěte a on bude u nás na novorozeneckém,“ oznámila mi suše noční sestra z dětského oddělení a nehodlala se mnou ani diskutovat. Věděla jsem, že si stejně neodpočinu, když nebudu mít malého u sebe, navíc v pokoji byly další dvě maminky s dětmi, takže o spaní jsem si mohla nechat jen zdát.

Malého drobečka mi přivezli až v deset hodin ráno, kdy už jsem přibližně čtyři hodiny pochodovala po pokoji a po chodbě a nemohla se ho dočkat. Kojení zezačátku bolelo. Ale ten Andílek byl nádherný, A byl můj! Modré oči, zlaté vlásky. A jak byl malinkatý. A jak krásně skoro celý den spinkal. Ano, to je zcela určitě moje miminko, o tom není pochyb. Pochyby přišly až dalšího dne nad ránem. Probdělá noc začínala zanechávat stopy na mojí psychice. Navíc vážení na digitální váze před a po každém kojení byl děs. Člověk se vůbec nevyspal a taky zjistil, že skoro nic nenakojí! Kolem mě ty dvě prsatice kojily o sto šest, děti v noci chrupkaly i tři, čtyři hodiny. To jen já s Adámkem jsem putovala tam a zpět po chodbě, jen abych zbytek osazenstva v pokoji pořád nebudila. Miláčku, tak kdy už přestaneš plakat? Ty máš hlad? Ale co mám dělat? Vždycky se napapáš, usneš a za chvíli se zas budíš s pláčem. Tak co po mě pořád chceš? Proč jsou ty noci tak děsivé? Druhou noc mi sestra dala pro Adámka dokrm. Jenže ničemu to nepomohlo. Adámek se nahltal spolu s  mlíčkem jiné maminky i vzduchu a další hodinku po jídle vždy plakal bolestí. Tři dny bez spánku, konejšení malého tvorečka a oni by mě už chtěli pustit domů? Bože ne, co tam s ním budu dělat? Já nechci domů, dokud se nerozkojím! Ovšem koukali na mě, jestli jsem nespadla ze schodů. Sbal si mimino a mazej domů.

Ivoš byl úžasný. Staral se o malého od prvního dne, kdy si nás přivezl domů. Nechal mě přes den spávat a nosil mi ho jen na pokusy o kojení. Jenže v noci jsme se nevyspali ani jeden. A to několik nocí. Zase to byl jeden velký horor. Pomalu ve mně uzrával plán. Zítra malého pořádně obleču a zabalím, dám ho do autosedačky a postavím ven k popelnicím, tam si ho někdo všimne a postará se o něj určitě líp než já. Rozum bojoval s laktační psychózou. Každý den se mi vzdaloval sen o klidném mateřství a naprosté pohodě. Nevyspaná, vyčerpaná. Sotva jsem se stíhala najíst.

Až jednoho krásného dne jsem shodou náhod zaslechla v telefonu jméno laktační poradkyně, kterou mi doporučovali už v porodnici (rozuměj – nejdřív kojení v porodnici překazí nebo aspoň udělají těžší a následně doporučují laktační poradkyni). Přišla k nám zvláštní paní s pochopením v očích. Vysvětlila mi, že mám mít miminko co nejvíc u sebe, na kůži, v posteli a třeba se s ním i koupat. Že mlíčka mám nakonec dost a že tomu miminku chybí jen to, aby bylo kojeno, jak dlouho chce, a aby bylo co nejvíc u maminky. Ukázala mi i zázrak jménem šátek. Malý od té doby spával celou noc, jen se občas ze spaní přisál, ani nemusel plakat, protože jsem byla u něj. Všechno najednou dávalo smysl.

Od toho dne jsem byla chodicí dudlík. Ale neměla jsem na výběr. Když jsem malému dávala dudlík, a to jsem zkoušela asi pět druhů, vždycky ho vyzvracel. Ale konečně byl aspoň chvílemi klid a já mohla spávat. Sice s malým v posteli, ale lepší než nespat (s malým v postýlce).

Matky starších dětí se potutelně usmívaly. „Ty si stěžuješ? Jé co já bych za to dala, válet se s miminkem v posteli a koukat na filmy,“ říkávala mi se smíchem švagrová a já nechápala, jak to může říct. Doma bordel, ven jsme chodili minimálně, nesnášela jsem, když mi začal venku nebo snad dokonce v šalině vřískat a lidi říkali „asi má hlad, viďte?“. Doprčic, jak to mám vědět? Malý plakal tak často, že by ani vědma netušila, co mu je. Trvalo to asi čtyři měsíce. V té době mi kde kdo radil, ať se na to vykašlu a dám mu flašku, ať ho nechám vybrečet a že si ho učím na sebe a tak dále. Jenže já jsem už v té době naprosto jasně věděla, že kojení je to, co dítě uklidňuje a uspává a že nějaké umělé mlíko by náš problém vůbec nemuselo vyřešit. Navíc si myslím, že je zbytečné, kdyby to tak příroda chtěla, rodili bychom se s flaškou Sunaru v ruce.

Všechny začátky jsou prý těžké, ale už v těhotenství by vás měl někdo varovat, co může přijít. Překvapilo mě, kolik maminek s podobným miminkem, jako je Adámek, se najednou vynořilo. Byly mezi nimi i spolužačky z gymplu a z vysoké. „Mě trvalo skoro půl roku, než jsem se s ním sžila“, „Já skoro pět měsíců téměř nechodila ven“. Až mrazivě podobné byly jejich zážitky s mými. A pak mě to napadlo! Co když je to úplně normální? V tu chvíli se mi zbořily všechny stereotypy o mateřství a dokonalých maminkách. A jejich podoby v médiích jsou zavádějící a zhoubné. Nikdo takový neexistuje. Mateřství je dost často dost velká dřina, matky jsou každou chvíli utrápené nebo unavené. Ale když vás vaše miminko poprvé chytí za prst, když se na vás usmívá nebo vám brouká, nebo když spinká a jeho tvář je tváří malého anděla, víte, že jste nejšťastnější na světě.

 

Zpět