Úvaha o významu kojení 3,5-letého dítěte…

30.09.2015 20:25

Tak dlouho jsem „odstavení“ Petříčka z různých důvodů posouvala na pozdější věk, až jsem dospěla k pochopení, že neexistuje jiná možnost, než nechat jeho kojení volně plynout, nechat ať si Petříček sám rozhodne, kdy chce skončit. Dnes už má tři roky a osm měsíců a já cítím, že se bude ještě hodně dlouho kojit (tipla bych si ještě pár let).

Ve svém nejbližším okolí se nesetkávám s podporou, všichni mě od kojení takto velkého dítěte odrazují, dívají se na to skrz prsty, dozvídám se, že je to odporné, hnusí se jim to, nebo jsem se dokonce dozvěděla, že se předvádím. Především ale neustále slýchám, že Petříček už kojení dávno nepotřebuje, že je to jen jakýsi jeho rozmar, že žárlí na mladší sestřičku, kterou kojím (a proto chce taky), a tak dále…

Přemýšlím tedy nad tím, jestli opravdu Petříček kojení už nepotřebuje a je to jen jeho rozmar a žárlivost na mladší kojenou sestru. Nebo je v tom i něco jiného…? Určitě žárlivost tam je. Když Petříček vidí, že kojím Terezku, okamžitě chce taky. A tak proč ne? Proč mu nevyhovět? Co je špatného na tom, že žárlí a já mu vyjdu vstříc a nakojím ho? Ubezpečím ho tak o tom, že je pro mě stejně důležitý jako Terezka. Nevím, jak bych měla Petříčkovi vysvětlovat, proč Terezku kojím a jeho ne. Kdybych jeho nekojila a mladší sestru ano, on by to vždycky vnímal jako nerovnost, jako že je odstrčený. Nechci to nějak přehánět, ale myslím si, že kdybych Petříčka nyní odstavila (a zároveň kojila mladší dítě), tak bych mu velmi ublížila – psychicky a emocionálně. Cítil by se odstrčený, nechtěný, byť bych mu dávala ve všech ostatních ohledech tolik lásky a péče jako mladšímu sourozenci. Bojím se, že taková citová újma by ho mohla poznamenat na celý jeho další život, že by mu mohla odebrat kus jeho sebevědomí i vnímání sebe sama jako dokonalé bytosti. Všechno, co se nám v dětství stane, si s sebou neseme po zbytek života, byť by to bylo v nějaké hluboce skryté či nevědomé rovině. Pokud by tahle sourozenecká žárlivost měla být pouhý a jediný důvod, proč kojit Petříčka, tak i to samotné je dost velký důvod pro kojení a já i z tohoto jediného důvodu bych ho kojila dál. Minimálně po celou dobu, po kterou budu ještě kojit mladší Terezku.

Ale žárlivost na Terezku není zdaleka jediný aspekt kojení 3,5-letého Petříčka. Každý den se mi ukazuje, že Petříček kojení stále potřebuje i z mnoha jiných hledisek, že je pro něho velmi prospěšné. Především Petříček nikdy nebyl moc velký jedlík, v jídle se vždycky nimral, snědl minimum, váhově je a byl vždycky podprůměrný. Snídaně standardně vynechává úplně, do oběda si kolikrát jen rýpne a jde od stolu. Jako matku by mě trápilo, kdybych viděla, jak málo snědl (nebo že nesnědl skoro nic) a nemohla s tím nic dělat. Tím, že ho nakojím, získáme všichni dobrý pocit – Petříček má teplé v bříšku a já jsem klidná, protože vím, že není o hladu, že má v sobě hodnotné kalorie a všechny cenné látky (vitamíny, minerály…), které by jinak do sebe nedostal.

Další význam kojení je v době nemoci, to už vůbec nemá chuť k jídlu. To pak jsou dny, kdy nesní vůbec nic, nebo má dlouhé období nechutenství. A je to jen zásluhou kojení, že kvůli nemoci příliš nezhubne a nepřichází tak zbytečně o sílu a energii, kterou může použít k vlastnímu léčení. A navíc i samotné kojení pomáhá léčit. Když je Petříčkovi hodně špatně, má teplotu, tak by byl nejraději stále u prsu, jako miminko. Na něm jde vysloveně vidět, jak je mu u prsu dobře, jak mu to ulevuje od horečky a od bolesti. Naštěstí takhle moc nemocný Petříček nebývá často. Spíš kojením řešíme klasické nechutenství, které provází i každé hloupé nachlazení.

Další věc je ta, že Petříček celkem málo pije, pořád by si jen hrál a na pití nemá čas, neustále za ním běhám s hrníčkem a ponoukám ho, aby se nezapomněl napít. Takže kojením do sebe kromě kalorií a cenných látek dostane taky tekutiny. Možná, že kdyby se nekojil, tak by více pil normální pití, možná by i více jedl. Moje okolí je samozřejmě přesvědčeno, že za Petříčkovým špatným jezením je hlavně kojení a že kdybych ho nekojila, tak by jedl i pil více… Kdo ví? To asi nikdy nezjistím. V každém případě při nemoci (třeba průjmu nebo horečce) si můžu být jistá, že i přes nechuť k jídlu a pití, nebude Petříček nikdy dehydrovaný. Kojením se mu vždycky dostanou potřebné kalorie i dostatečné množství tekutin.

Teď v září začal Petříček chodit do školky. To je pro něho velký šok, hodně stresu, velký zmatek v hlavě, hodně nových vjemů, takže u prsu se hodně uklidňuje, získává znova potřebný klid a jistotu, ubezpečuje se, že všechno je v pořádku a tak, jak má být. Kojení mu velmi pomáhá vyrovnat se s novou situací, kterou pro něho nástup do školky představuje. Téměř každé ráno před odchodem do školky vykládá, že tam nechce jít a nezřídka se doma i rozpláče. Ze stresu vůbec nesnídá a ve školce taky skoro nic nejí. Kojením tedy řešíme jednak ten zvýšený stres tak i to nejezení. Ještě než se ráno rozloučíme, tak ho ve školce (v šatně) nakojím, a pak hned po poledni, když si pro něj přicházím, tak ho jako první hned nakojím. Petříček se tak uklidní a všechno zvládá lépe, ve školce pak v době mé nepřítomnosti nikdy nepláče. Určitě to tak nebude napořád, věřím, že si brzy ve školce zvykne a bude tam i jíst i spát a určitě už nebude potřebovat, abych ho neustále kojila. Ale teď je prostě ještě hodně nevyzrálý a kojení mu v této nové životní situaci (nástup do školky) hodně pomáhá.

S nástupem do školky a prvním podzimním ochlazením Petříček samozřejmě hned onemocněl. A zajímavé bylo, jak nám kojení posloužilo při návštěvě dětské lékařky. V přeplněné čekárně jsme seděli neskutečně dlouhé dvě hodiny. Petříčkovi už naštěstí bylo lépe, neměl teplotu, ale stejně se zdálo, že to čekání nevydrží, nemohl usedět, nudil se, neměl náladu se se mnou o čemkoli bavit, knížky, které jsem mu vzala na čtení, už ho nebavily. Samozřejmě od rána nic nejedl a nechtěl se v čekárně ani napít. Když jsem se ho zeptala „Dáš si mlíčko?“, tak se úplně rozzářil. Přitulil se ke mně a několik dlouhých minut zůstal u prsu. Jednak se pořádně napil (čímž vykompenzoval chybějící snídani i nedostatek tekutin od rána), také si trošku zkrátil čekací čas a zmírnil tu strašnou nudu, kterou v čekárně pociťoval, a pak taky tím, jak byl svým obličejem a vůbec tělíčkem přitisknutý a schoulený ke mně, tak jsem měla dobrý pocit, že je alespoň trochu uchráněn před bacily od ostatních kolem prskajících dětí. Když se nakojil, jakoby úplně pookřál, řekl si o krajíc chleba, který jsem mu s sebou vzala od snídaně, a než jsme přišli na řadu, s chutí ho snědl.

A ještě další výhody mi přináší kojení 3,5-letého dítěte. Když se zeptám ve svém okolí, do kolika let jim děti chodívaly po obědě spát, většinou se dozvím, že ve třech letech už dávno po obědě nespaly (většinou už mnohem dřív). Je fakt, že Petříčkovi se v posledních měsících taky už moc nechce jít po obědě spát (přibližně od tří let), přestože je dost unavený. Když ho uspává tatínek, neusne. Když ho uspává babička nebo dědeček (když je u nich), neusne. Zůstala jsem já jediná, které Petříček po obědě ještě stále usne a krásně se vyspí. A je to jen díky kojení. Já si s Petříčkem lehnu, přikryjeme se až po uši peřinou, kojíme a on při tom usne. (Mladší Terezku uspávám vždycky před tím, to už tak máme zaběhnuté.) Takže kojení slouží nejen u malých miminek, ale i u takto velkých dětí jako perfektní nástroj k uspání. A obdobně pomůže, když se Petříček po odpoledním spánku probudí celý rozmrzelý, celý ospalý poplakává a chvíli mu trvá, než se dostane zpět do reality. Zase mu nabídnu kojení a on se tak se zavřenýma očima a v polospánku pomalu a nenásilně probere, bez pláče.

Určitě bych našla spoustu dalších výhod a situací, při kterých nám kojení pomáhá. O tom, jak se Petříček rychle uklidní a bez pláče vyřeší všechna bouchnutí, pády a odřeniny, už ani psát nebudu. To je samozřejmé, tam vždycky kojení pomůže. Ale ještě jednu věc si neodpustím prozradit. Asi to není moc výchovné a zřejmě bych se tím neměla ani chlubit, ale někdy se bohužel uchýlím k tomu, že mi kojení slouží jako vynucovací nástroj. Petříček je totiž v perfektním věku, kdy má naprosto svou hlavu, neposlouchá, zásadně dělá přesný opak, než po něm chceme, s radostí dělá naschvály a vylomeniny. Když už si nevím rady, jak na něj, když opravdu neposlouchá a já s ním potřebuju hnout, řeknu mu „Jestli nepřestaneš…/neuděláš…/nepůjdeš… atd., TAK NEBUDE MLÍČKO!!!“ A rázem mám nejposlušnějšího chlapečka pod sluncem. Mlíčko je zaklínadlo, mávnutí kouzelným proutkem, mlíčko zabere vždycky a za každých okolností. Až mi toto „vydírání“ poprvé nezafunguje, tak to bude asi opravdu znamení, že Petříček dozrál do fáze, kdy je připraven se začít odstavovat. Zatím si to nedokážu představit. Až se to jednou stane, asi mi to bude i líto…

Zpět